Kapitola 2 | Mračna nad Takawou

14. srpna 2016 v 13:52 | ichi
Bylo neuvěřitelné, jak rychle se mohou informace šířit. Michiko, Takawská hostinská, svým obchodním duchem toho dne zlomila nový rekord a velice brzy se šenk začal plnit lidmi. Vidina zpestření večera v podobě mladé pohledné muzikantky nadchla mnoho vesničanů.
Mio se usmála na Shinobua a střelila pohledem ke dveřím, které se již poněkolikáté otevřely a zase zavřely. Pospíchal k nim celý zadýchaný Akinobu a očima bloudil po okolí. Měl strach, že přišel pozdě.


"Ještě nezačala, neboj," prohodila, když se k nim mladík přidal. "Ale čekala bych, že když se ti tak líbí, budeš v hostinci mezi prvními."
"Mio-san!" zbledl hnědovlásek. "Ne tak nahlas," pravil ostražitě polohlasem. "Jen se mi líbí, není to tak, že bych… No vždyť víš. Líbí se mi spousta holek!"
Shinobu nasadil šibalský úsměv. "Vážně? Nikdy jsem si nevšiml, že bys po nějakých pokukoval. Celý dny nevystrčíš paty z domu ani z kasáren a upřímně řečeno, moc holek tam nemáme."
"Bratře!"
"Nazdar, děcka!"
Trojice se stočila k hrubému a přesto přívětivému hlasu. Statný čtyřicátník měl založené ruce na prsou a vesele se zubil, jinak si ho nikdo ani nedokázal představit. Tetsu, Takawský kovář, byl jednoduše veselý chlapík. "Taky jste si to nemohli nechat ujít, co? Je to už doba, co jsem slyšel erhu."
"Dobrý den," pozdravila Mio. "Hledáte Yuuho-san, že?"
Muž se zatvářil rozpačitě a dokonce se malinko začervenal. Ta černovláska vždy tušila, oč jde, ačkoliv si byl jistý, že v jeho případě tušili všichni. Byl do pravé ruky velitele stráže zamilovaný až po uši. "Samozřejmě, že hledám. Dlouho jsem ji neviděl."
"Když jsme se potkali naposledy, to bylo dnes odpoledne, potřebovala něco řešit s tátou. Šlo o pracovní záležitost. Nejspíš se to protáhlo do noci," vysvětlil Akinobu.
"A hrome, doufal jsem, že si tuhle raritu vyslechneme spolu… au!" Tetsu překvapeně poposkočil a chytil se za loket. Vedle něj se z čista jasna objevila stařenka, která ho podle všeho praštila.
Vypadá křehce, napadlo Mio, ale rozhodně taková není.
"Pořád nechápu, co je tak úžasnýho na ženský, co se ohání mečem místo vařečky. Měl by sis najít někoho, kdo ti uvaří, protože já už to dlouho dělat nemůžu," sdělila starší žena vyčítavě.
"Mami," upustil Tetsu. "Musíš do mě rejt i před těma děckama?"
Dlouze a významně se rozhlédla, načež zavrtěla hlavou. "Já tu žádný děcka nevidím. Kdy už nějaký budou? A kdo jim uvaří?"
"A-ale…," vypadlo z muže. Otočil se na trojici a očima prosil o podporu. "Yuuho umí vařit, že?"
Shinobu se rozpačitě usmál a mlčel. Jejich teta byla hrozná kuchařka.
Odpověď naštěstí přijít nemusela, slova se ujala Michiko. "Vítejte, vítejte!" oslovila své hosty a nyní i publikum. "Stalo se to tak náhodou, že dnes naše město navštívila muzikantka. Souhlasila, že nám dnes zahraje. Přivítejte Makoto!"
Plavovláska sešla ze schodů, oděna v bílé sukni po kotníky a světle modrém kabátku s dlouhým rukávem a stojacím límcem. Útlý pas jí zvýrazňoval široký pásek s kovovou sponou. V obličeji jí hrál trochu zdrženlivý úsměv.
V ruce nesla svůj nástroj a druhou přidržovala smyčec. Vyskočila na barovou židličku a opřela si erhu o nohu. Modrými kukadly přejela hosty, narovnala smyčec a nadechla se.
Hostincem se rozezněl táhlý zvuk erhu v rychlejší melodii s veselým nádechem, který hosty umlčel, a když dívka přidala zpěv, mnoho lidí se podvědomě usmálo. Šlo sice o neznámou píseň, ale po chvilce si všichni všimli, že má několikrát opakující se refrén, a velmi brzy se začaly přidávat další hlasy, které sice nebyly tak cvičené jako Makotin, ale za to byly plné veselí.
Jako by hostinec pohltilo kouzlo, uvědomil si Akinobu s úsměvem. Cosi v jeho útrobách krásně hřálo a vyvolávalo v něm pocit štěstí, které ho nutilo roztahovat koutky úst. V kombinaci s pohledem na krásnou Makoto, která se mezitím zbavila zdrženlivosti a vesele pokyvovala hlavou ze strany na stranu v rytmu písně, byl večer opravdu hezký a to teprve začal.
Každou chvilku hospodou otřásal hlasitý potlesk, který postupně doprovázely i nadšené pokřiky mužů, jejichž hlasitost rostla v přímé úměře s požitým alkoholem.
Michiko spokojeně rozlévala a usmívala se. Za tohle musí dívence připravit císařskou snídani.
Koncert trval dlouho do noci. Ukázalo se, že Makotina hudební zásoba je opravdu velká a dívka je těžko unavitelná. Přesto vesničany čekal další náročný den, a tak se chtě nechtě museli rozloučit a jít na kutě. Někteří, pousmála se soucitně Michiko, půjdou zítra na pole s pěkným bolehlavem.
Akinobu poslal bratra doprovodit svou těhotnou ženu domů a nabídl se hostinské na pomoc s úklidem. Zůstala zde i muzikantka a pilně zametala. Michiko zrovna odešla kamsi do kuchyně.
"Moc se ti to povedlo," odhodlal se na ni konečně promluvit.
Dívka zvedla pohled od země a zahleděla se mu do očí. Měla tak jemný pohled. "Jsem ráda, že se ti to líbilo."
"Komu by se tvoje hraní nelíbilo? Vždyť jsi hotová kouzelnice!"
Začervenala se. "Myslíš? Tedy, všimla jsem si, že se lidé usmívají. Já… jsem ráda, když moje hudba dělá lidi šťastnými a… snad se mi to tady povedlo."
"Povedlo," zazubil se Akinobu, "ještě teď mě bolí pusa od toho, jak jsem se pořád žulil."
"To mě těší," odvětila upřímně.
"Makoto?"
"Copak?" zamrkala.
"Napadlo mě…," načal a zahleděl se stranou. Snad nebyl moc průhledný. "Napadlo mě, že až to tu doděláme, mohli bychom… mohli bychom se jít projít na čerstvý vzduch. Je to tu dost vydýchané."
Makoto zaměřila oči na koště. "Um… To bychom mohli."
Oba mladé vyrušila přátelská rána do zad. Kdo ví, kdy se Michiko vrátila, ale zaslechla jejich rozhovor a rozhodla se. "Běžte, běžte, pomohli jste dost. A moc neponocujte!"
Tadao se nadechl čerstvého vzduchu a nabral směr domů. Měl stále ještě dobrou náladu. Jediné, co ji kazilo, byla Yuuhina nepřítomnost. To se však mělo změnit.
Koutkem oka zachytil ladný pohyb, který by dokázal rozeznat i opilý. Černovlasá důstojnice, kráčející ulicí, se zarazila a zatvářila se zklamaně. "Ale ne, neříkej, že to představení už skončilo."
Muž se nadechl a usmál se. Yuuho vždycky krásně voněla, nikoliv voňavkami jako jiné ženy, nýbrž mýdlem, čistým oblečením a rýží. Byla štíhlá a vzhledem ke své profesi mírně vypracovaná, přesto stále tak ženská. Dlouhé černé vlasy měla svázané v hustém culíku, kratší prameny jí rámovaly obličej prosycený zdravou barvou. Její kaštanově hnědé oči nyní zely roztomilou mrzutostí.
Spousta vesničanů měla z vedení jednotek pod rodinou Ueda respekt a též měla sklony představovat si je jako někoho z jiné dimenze, někoho s naprosto jinými a daleko důležitějšími problémy, než mohl jakýkoliv civilista kdy mít. Možná tyhle myšlenky vyvolával fakt, že všichni ovládali šermířské umění rychlého tasení, což je v očích laiků ukazovalo jako neporazitelnou garanci bezpečí.
Tadao věděl, že jde o naprosto normální lidi, vzdělávané v tradicích rodiny. Měli starosti, jež se týkali bezpečí vesnice, to ano, ale jako každý živý člověk toužili i po osobním životě plném normálna a míru. Jako každý živý člověk měli radost z maličkostí.
"Bohužel, Yuuho," odvětil jemně. "Ale je dost možný, že tady ta holka zůstane dýl. Blíží se chladný počasí a tady ji rádi posloucháme."
Žena se usmála. "Myslíš? Možná bych jí mohla poprosit sama," uvažovala.
"Možná ano," souhlasil Tadao. Pak se odmlčel a znovu nadechl. "Možná…"
"Tak já půjdu spát. Zítra mě čeká hromada práce. Dobrou a díky, Tadao!"
Muž zmateně zamrkal a vzápětí osiřel. Zase se nestačil vyjádřit.
Yuuho se vracela do sídla rodiny Ueda. Pouliční lampy jí svítily na cestu, a i kdyby ne, nebála by se ani za mák. Zaprvé věřila, že hlídky nic nezkazí, a za druhé sama byla jeden z nejlepších šermířů ve vesnici. Podvědomě pohladila záštitu jedné ze dvou katan zastrčených za opaskem.
Hlavou jí vířilo mnoho myšlenek. Ve dvou vesnicích v Namuře zaznamenali mizení dobytka a úrody. Obě obce byly docela daleko od Takawy, ale problém by se měl vyřešit dříve, než se rozhoří dále.
Zpozorněla. Na bedrech ucítila slizký studený pocit. Odolala nutkání se ohlédnout a přidat do kroku. Dál pokračovala původním tempem. Nejspíš si jen něco namlouvala. Pokrčila rameny a zívla. Mohla být přepracovaná.
Akinobu pomohl Makoto chytit rovnováhu a sám se usadil vedle ní.
Malý dřevěný úkryt v koruně vysokého buku byl odmalička mladíkovým útočištěm, o němž věděla jen Mio. Trochu znervózněl, když si uvědomil, že se bratrově ženě jednou zapáleně svěřoval, jak sem vezme svou dívku. Makoto znal sotva pár hodin a bylo mu s ní dobře. Připadalo mu prostě přirozené, aby jí ukázal tak krásné místo, jakým byla jeho rozhledna.
"Je odsud moc krásný výhled," usmála se plavovláska.
Mladík se rozpačitě zakřenil a pokýval hlavou. "Celá vesnice je tu jako na dlani."
Měl pravdu. Takawa byla vesnice střední velikosti, plná stromů, obklopená rýžovými poli a za nimi lesy. Na východě protékala řeka. Ulice tvořily čisté dlážděné chodníky, lemované dřevěnými domky místních obyvatel a nyní, uprostřed noci, osvětlené lampami. Nejvýraznější stavbou zde bylo sídlo Takawských jednotek. Jednalo se o velkou stavbu, obklopenou několika menšími budovami, které se užívaly jako tělocvična, jak Akinobu věděl. Co se tam během dětství nadřel…
Makono si všimla, kam hloubavě hledí, a napodobila jej. "Pro vesničany musí být velká úleva, že mají vlastí veřejnou správu."
Mladík sebou nepatrně trhnul. "Veřejnou správu?"
Dívka zamrkala. "Řekla jsem něco špatně?"
"No… Nejsme jen veřejná správa," oznámil hrdě. "Jsme součástí armády."
"Armády?"
Akinobu se v duchu usmál. Měl prostě radost, že patří k něčemu takovému. "Přesně tak. Armády." Významně se odmlčel, aby dal svým slovům váhu. "Takawa je jedna ze sedmi vesnic kontrolujících oblast Namura."
"Namura?"
"Jo, Namura. Znamená to sedm vesnic. Originální, viď?" zazubil se. "Každá vesnice si drží vlastní jednotku, která je cvičená rodinou vynikající v nějakém bojovém či jiném umění. Takawa má rodinu Ueda, které ovládá umění rychlého tasení. Ve vesnici Tsurui žije rodina Momotani vládnoucí uměním lukostřelby. Otoineppu má rodinu Fujimoto, která se zase vyzná v boji s naginatou. Yoshizaki z vesnice Oohira ovládají umění kopí. Vesnice Chousei drží rodinu Iwasaki, jejichž uměním je umění meče. Yoshitsune z vesnice Aoki ovládají umění vějíře. Yamauchi z vesnice Hirata jsou experty na léčbu zranění a nemocí. Společně zvládáme bránit tuhle oblast a poskytovat lidem příležitost, jak žít v míru. A oni nám za to poskytují jídlo. Namura je úrodná, takže nikdo nestrádá."
Makoto významně povytáhla obočí. "To je fakt věc," prohlásila uznale.
Mladík našpulil rty. "Utahuješ si ze mě?"
Zahihňala se. "Jen malinko. Promiň, zněl jsi hrozně zabraně a vážně," zamávala před sebou rukama.
"Tohle je vážná věc," zatvářil se uraženě a odvrátil hlavu.
Rozpačitě se usmála. "Promiň, nemyslela jsem to zle."
Akinobu neodpověděl. Makoto se zamračila a položila mu ruku na rameno. "No tak, přeci mě teď nebudeš…"
"Podívej se směrem k mostu."
Dívka si klekla a přimhouřila oči. Ve slabé záři lamp rozeznala malou postavu, která klopýtala do středu vesnice. Připadala jí zraněná. "Kdo to je?"
Zavrtěl hlavou. "Nevím, ale půjdu to zjistit." Rukou se nevědomky dotkl jílce své katany.
Pomohl Makoto ze stromu a společně se rozběhli k osamělé postavě. Byl jí sotva jedenáctiletý klouček, naprosto zbídačený. Jedno oko měl oteklé a z nosu mu tekla krev. Kulhal.
Vlastně si ani nevšiml, že mu někdo běží naproti. Celé tělo ho šíleně bolelo. Zaznamenal dotek něčích rukou a s leknutím se probral. Ohroženě couvnul a zmateně vzhlédnul.
Akinobu v jeho zhmožděném obličeji poznal strach a zaschlé slzy. Zarazil se a zvolil pomalejší pohyby. "Chlapče, mě se nemusíš bát." Vypadal hrozně. Nepředpokládal, že by v takovém stavu ušel velkou vzdálenost. Něco se mu muselo stát poblíž Takawy a za to něco mohl člověk.
Klouček pokýval, oba mladí z něj měli pocit, že se mu pořádně motá hlava. "Prosím, pomoc…"
Makoto se zamračila. "Pomoc? Před čím?"
Dítě nedopovědělo a podlomila se mu kolena. Mladý bojovník byl bleskem na zemi, aby jej zachytil. "Neboj, jsi v bezpečí. Co se stalo?"
"Já… ne… Maminka… Pomozte…"
"Maminka? Co je tvojí mamince?" Pokusy o klidné dotazy se Akinobuovi moc nedařily.
"Loupežníci… Oni…"
Mladíkovy kaštanově hnědé oči se zamračily. Víc vědět nepotřeboval. Ačkoliv dělaly vesnice pravidelné hlídky, noční les byl stále nebezpečný. "Kde?"
"V lese… Stezka… Odtáhli ji… dál do lesa… Oooch, to bolí…"
"Makoto?" vzhlédl mladík. "Zvládneš toho kluka dotáhnout na velitelství? Potřebuju, abys to pro mě udělala. Sežeň mi posily."
Dívka kývla. "Pokusím se o to." V šedomodrých kukadlech se objevila starost. "Co chceš dělat?"
Akinobu předal chlapce do plavovlásčiny péče a zvedl se. "Pokusím se najít jeho maminku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama