Kapitola 2 | Deník Vrabce

17. srpna 2016 v 21:23 | ichi
Suzume se roztřásla.
Bělovlasý se zlověstně usmíval. Oči, které jindy člověka zradí, měl zakryty tmavými brýlemi. Dlouhou dobu nemluvil, jen stál a se zájmem si ji a její kolegy prohlížel. Mráz si brázdil cestu jejími zády. Chtěla utéct, ale ztuhla na místě.
"Rád bych věděl, kde máte Yuujira-chan, děcka," promluvil ledovým hlasem plným posměchu, který div nemrazil půdu pod nohama. "Ptáčci si štěbetaj, že je váš sensei."
Suzume ztratila hlas. I kdyby stokrát věděla, kde se sensei nachází, nedokázala by ani naznačovat gesty. Nejen ona.


Naoto ztuhl krátce po doskoku a nyní stál rozkročen, hlavu schovanou mezi rameny. Dovolil si spustit oči z muže a zkontrolovat zrzku. Byla mimo. Satoya na druhé straně pro změnu vypadal, že se každou chvíli pozvrací. Musel něco udělat. Prostě musel. Stiskl dlaně v pěst, až mu zbělely klouby, a nadechl se na kuráž. Ve vyschlém hrdle vydoloval hlas. "Nevíme, kde je," pravil překvapivě pevně.
Muž si dal na čas a na chlapce se obracel snad celou věčnost. Vzduch dále houstl a chladl. "Copak, ty se na mě mračíš?" dotázal se prve.
V Naotovi hrklo. Jeho ztuhlé obočí se okamžitě uvolnilo.
Bělovlasý se pobaveně ušklíbl. "No co naplat, je škoda, že nevíte, kde je. Myslel jsem, že se s vámi pobavím trochu dýl."
Děsivý muž se znovu zasmál. Pomalým pohybem ruky si sundal brýle a odhalil pár ledově šedých očí, který se okamžitě upřel na Suzume. "Holky vždycky hodně křičí," zamyslel se. "Jak moc křičíš, když ti někdo trhá části těla? Aj, počkat, ty jsi děcko, co ještě moc nezažilo, co? Tak to dneska dostaneš lekci," oznámil, jako by mluvil o počasí.
Dívka vytřeštila oči a tělo ovládl neskutečný třes. Žaludek měla jako na vodě, srdce bušilo rychle a důrazně. Cítila a slyšela každý jeho tep. Pomněnky zůstaly připoutané k muži, nemohla se podívat jinam. Zabije ji, určitě ji zabije. Pomalu a bolestivě. Nikdo jí nepomůže.
Chtěla utéct, ale nemohla. Alespoň ne po svých. Nohy zdřevěněly, tělo též. V paralyzovaném mozku jí vytanula jediná myšlenka. Ano, byl tu i jiný způsob útěku. Na pravé noze ucítila pouzdro. V něm byl házecí nůž. Mohla… Mohla…
Ticho prořízlo zasvištění. Dívka vytržená z transu začala znovu vnímat okolí. Muž přerušil oční kontakt a uskočil. Do stromu se zabodlo několik házecích hvězdic.
'Ten směr,' prolétlo zrzce hlavou.
"Haa?" narovnal se bělovlasý a ledový pohled padl na Satoyu. "Ale podívejme se, ono to umí i kousat?"
Chlapcův obličej, bledý jako stěna, ovládl hněv smíšený se strachem. "Nech Suzume-chan být, ty… ty…!"
Muž se ušklíbl. "Tak Suzume-chan? Ona je tvoje…," popíchl chlapce a zvedl malíček, načež si odplivl a zkřivil výraz v děsivé grimase. "Víš, že nesnáším, když…?!"
Nedozvěděli se, co nesnáší. Slova bělovlasého přerušil výbuch a okolí zahalil kouř. Suzume ucítila stisk na zápěstí a tah, který ji nutil se rozběhnout. Překvapeně vzhlédla a v řídnoucím oblaku po chvilce rozeznala Naota, který vláčel nejen ji, ale i k smrti vyděšeného Satoyu. Co dodat, mohla si s blonďákem podat ruce.
Za to hnědovlásek před nimi vypadal jinak. Nechápala ho. To se opravdu nebál?
"Suzume, Satoyo," vyhrkl hlasitým šeptem. Dívka zamrkala. Chlapec stiskl její zápěstí silněji. "Potřebuju, abyste běželi sami, tohle mě fakt vyčerpává."
Polkla. Bál se. Stejně jako oni. Hlas měl ztuhlý, přiškrcený. Přesto dokázal strach překonat a přebrat jakési velení. A co dělala ona? Nedušovala se jejich novému učiteli, že jsou nejlepší z nejlepších?
Zamračila se a kývla. "Promiň." Přidala do kroku, čímž uvolnila napětí na ruku brýlatého kolegy. Pohledem stranou zjistila stav blonďáka. Netvářil se příliš sebejistě.
"Satoyo," oslovila jej a počkala, než se jejich oči setkají. Pokusila se o úsměv, vlastně si nebyla jistá, jestli se nezašklebila. Musela mu něco říct. Něco, co by ho uklidnilo. Vždycky to dokázala, proč by neměla teď? Sama sice v klidu nebyla, ale při pohledu na hnědovláska, jak se snaží, dokázala alespoň trochu zachovat chladnou hlavu. Dodával jí odvahu. A ona ji teď musela kus propůjčit i blonďákovi. "To dáme. Naoto má určitě plán!" vyhrkla.
Před sebou zaslechla mírné zahekání. Naoto dostal tik do oka. Jistě, že už měl plán, ale nevěděl, jak moc dobře zabere. Alespoň měl konečně volné ruce. Vytáhl dva kunaie a hodil je každý na jinou stranu. Následně tasil další dva a krok zopakoval.
Suzume si všimla několik zvláštností. Na každém noži byl uvázaný lístek a u jednoho dokonce jakási koulička z plátna. Výbušné lístky a světelná bomba? To znělo jako plán. Náhle si připadala o něco lépe.
Po několika metrech Naoto změnil směr a zanedlouho se zastavil u jakéhosi převisu. Bez okolků se schoval pod převis a naznačil kolegům, ať ho následují.
Zrzka se zhrozila. "P-proč zastavujeme? My nebudeme utíkat?!" vyhrkla přiškrceně, snažíc se mluvit potichu.
Satoya se usadil a hleděl za sebe, jako by mohl prohlédnout půdu a sledovat pohyb bělovlasého.
Naoto zavrtěl hlavou. "Fuubaku houjin, složená ze čtverce kunaiů, je aktivovaná a jištěná flashbangem, ale nemyslím si, že ho zdrží nějak dlouho. I kdyby do čtverce opravdu vběhl a ten pak vybuchl a oslepil jej, máme stále jen pět minut, než se rozkouká. Dával jsem si záležet, aby naše stopa byla jasně čitelná až k lístkům a tak trochu doufám, že nás podcení, ale vážně? Pět minut nám na útěk nestačí. Jsme od vesnice moc daleko."
Suzume naštvaně sykla a chytila chlapce za límec. "Tak proč to všechno? Tos nám jako chtěl dávat falešný naděje? Prodlužovat život o pět minut? To je fakt plán, ti povim! Za všechny prachy!" šeptala nasupeně.
Znovu nastupující paniku utnula facka od hnědovláska. Dívka jej překvapeně pustila a chytila se za tvář.
"Promiň, na hysterický záchvaty není čas," pousmál se omluvně chlapec a popondal si brýle na nose. "Chtěl jsem to ještě dokončit. Jasně, že jsem nám nedával zbytečný naděje. Jen jsem zvýšil pravděpodobnost našeho přežití. Sensei sem má dorazit. Nejspíš má zpoždění. Do té doby se musíme ubránit."
"T-takže jsme získávali čas, abychom se mohli schovat?" ozval se tiše Satoya. Mluvil zastřeně a vyděšeně, přesto bylo vidět, že tahle myšlenka ho trochu povzbudila.
Zrzka polkla a pomalu zavrtěla hlavou. "Ne schovat…" Začalo jí pomalu docházet, na co Naoto naráží. "Bojovat," vysvětlila s knedlíkem v krku.
"Bojovat?" zděsil se blonďák. "Vždyť… Vždyť jsme jen děti. A on… On je nějakej šílenej nukenin… Tohle nechci… Nechci umřít…" Chlapec sklopil pohled k zemi a roztřásl se. Po tváři mu tekly slzy.
Dívka stiskla pěsti a do očí jí padl stín. "Naoto? Jakou šanci máme dva?"
Hnědovlásek překvapeně vzhlédl. "Jdeš do toho se mnou?"
Odhodlaně se zamračila, snažíc se potlačit neústupné hlodání strachu. Vybavila si obličej své starší sestry. Její jediné příbuzné, kterou znala. Suzume se přeci stala ninjou, aby ji ochránila. Tady rozhodně nemůže zemřít. "Nejsme jen děti," odvětila. "Jsme genini… Ninjové z Konohagakure. U všech kage, když se budeme schovávat, akorát nás zaskočí nepřipravený."
Naoto si oddychl. "Jsme ninjové. A budeme se tak chovat. Zaútočíme ze zálohy." Odvrátil pohled od dívky a pro vyděšeného Satoyu vydoloval něco, co připomínalo povzbudivý úsměv. "Počkej tady, zachráníme tě. Při nejhorším ho navedeme na falešnou stopu, abys měl čas utéct. Jen... Nedělej ukvapené závěry." Jinak by naše možná oběť byla zbytečná, dodal v duchu.
Ne, tady nesměl zemřít. Žádná oběť na životech se konat nebude. Tentokrát všechny ochrání.
Satoya ohromeně vzhlédl a neschopen slova pomalu kývnul.
Hnědovláskovy zelené oči se setkaly s dívčiny pomněnkovými. "Jdeme."
Bělovlasý muž zaslechl rychlé kroky, a ačkoliv díky kouři nic neviděl, bylo mu jasné, co se děje. Přesto je nepronásledoval. Alespoň ne hned. Jako by je chtěl trochu podusit. Jako by chtěl, aby si zdánlivě mysleli, že ještě mohou přežít. Jako by se chtěl bavit jejich zoufalstvím, až děti ztratí i znovu nabytou naději. Jako by jim chtěl dát polední lekci. Svět ninjů není pro zbabělé a neschopné parchanty.
Prach se usadil a nukenin se rozhlédl. Okamžitě našel stopu a ušklíbl se. Nejspíš to byli jen neschopní parchanti. Nebo ne? Vydal se zjistit, jak se věci mají.
Po několika minutovém běhu ho do koutku oka uhodila nepřirozená změna. Kovový záblesk, i když jen vteřinový. Okamžitě se zastavil a rozhlédl se. Z blízkého stromu zel kunai s výbušným lístkem. Zkušené ledové oči hledaly další, podobný. Našly jej o kousek dál a zlověstně se usmály.
"Amatéři," odfrknul si a málem by se rozběhl. Co kdyby si mysleli, že se do pasti chytil? Výbuch by se tichým lesem určitě roznesl. Ledabyle vytáhl vlastní kunai s lístkem a vhodil jej mezi dva cizí. Vše naráz explodovalo, dle očekávání. Až na jednu věc. Spolu s výbuchem okolí zahalil ostrý bílý svit, který bělovlasý nečekal.
Když se konečně rozkoukal, zvlnil koutek v jakémsi úsměvu, načež znovu našel stopu. V prvním kroku mu zabránil kunai hozený přímo pod nohu. Bělovlasý na nic nečekal a uskočil hvězdou vzad. Další výbuch otřásl lesem. Čas na údiv nezbyl.
Nad mužem se ozval bojový křik. Vzhlédl a ušklíbl se. Odkudsi se na něj řítila zrzka s tyčí. S rukama v kapsách ukročil vzad a tyč zapraštěla o tvrdou zem. Okamžitě ji přišlápl.
"Hezkej útok ze zálohy," pochválil ji, "ale kdybys tak neřvala, možná bys mě i štrejchla." Zdálo se, že dívka ztuhla. Se šíleným úsměvem začal skládat pečetě. Při čtvrté ucítil tah na zádech a jeho ruce se od sebe oddělily. Někdo se na něj pověsil.
Bělovlasý se ohlédl a setkal se se zeleným nazlobeným pohledem.
"Není to nějaký světoborný plán, ale mohlo by nám to získat čas. K jeho dokončení se potřebuju ujistit, v čem jsi dobrá. Slyšel jsem, že učitel na boj se zbraněmi si tě dost vychvaloval, stejně jako učitel taijutsu," vysvětloval Naoto, když opustili převis.
"Vážně?" podivila se dívka. "Nic mi neřekli."
"Suzume, prosím, věnuj se tématu."
"Promiň."
"Budeš schopná... Jak bych to řekl... Nechce se mi to dělat, po tom, co ti řekl, ale já nejsem moc dobrý v boji na blízko..."
V zrzce hrklo. Tušila, co po ní chce. Znovu se jí zpotily ruce. Opravdu to musela udělat? Musela. Jestli chtěla být schopna ochránit sestru, musela. Zatnula pěsti a věnovala chlapci odhodlaný úsměv. Tedy, pokusila se o něj. "Teď zas zdržuješ ty," popíchla ho s mžitkami před očima. Vážně to chtěla udělat. "Vymáčkneš se už konečně?"
Bledý Naoto se jí zadíval zpříma do očí. "Jistě, promiň. Zaútočíš na něj zblízka a já ho znehybním. Když budeš hodně křičet, přepne nejspíš celou svou pozornost na tebe. To mi dá šanci."
"Nejspíš?" zopakovala dívka. "Co když si dá pozor?" Samozřejmě věděla, co přijde.
Chlapec se hořce ušklíbl. "Tak nás zabije. A nejspíš to nebude ani bezbolestná, ani rychlá smrt. Jestli Yuujiro-sensei nepřijde včas..."
Zrzka na pár vteřin sklopila hlavu, aby znovu zvedla pohled. Pomněnky odrážely mnoho věcí, stejně jako Naotovi smaragdy. Strach ze smrti, strach z toho neznámého po životě. Ale i odhodlání. Pokud se vše povede, mohli by přežít. A pokud ne, alespoň jeden z nich vyvázne. Dají Satoyovi šanci k útěku. "Naoto?"
"Hm?"
"Ještě jsem ti nepoděkovala, žes to na mě nehodil..."
"Co přesně?"
"Jak jsme přišli pozdě..."
"Aha... No... Nechtěl jsem shodit kolegu."
Mlčeli.
Ticho přerušila Suzume rázným dupnutím. "Krucinál Naoto! To snad není možný! My tu děláme, jak kdybychom měli umřít!"
"Ale my...!"
"Neumřeme, dobře? Prostě neumřeme!"
Zrzka napjala tělo. Přesně na tohle čekala. Vší silou vytrhla tyč zpod nohy nukenina, čímž ho připravila o rovnováhu, a zasadila ránu koncem přímo na solar. Muž vykřikl bolestí a poroučel se k zemi.
Dívka vyvalila oči. To ji vážně nechal zasáhnout solar? Ukončila právě tuhle nechutně děsivou situaci jedním úderem? Dokázali to?
Odpovědí jí byla rána a bílý obláček kouře, který se hned rozplynul. Naoto ležel překvapen na zemi a objímal těžké poleno.
Kawarimi no Jutsu, technika záměny!
Suzume se ani nestačila vzpamatovat a něco ji udeřilo do zad. Rána byla hrozně silná a smetla lehoučkou kunoichi přímo proti stromu, o který se tvrdě zastavila. Dívčina tyč dřevěně zazvonila o výčnělek kořene a odkutálela se mimo zrzčin dosah.
Dal si pozor, proběhlo Suzume hlavou, když se kácela do hlíny. Následující výkřik jí málem zastavil srdce a donutil ji se i přes bolest otočit.
"Naoto!"
Muž se tyčil nad chlapcem, vysoký a děsivý, a jednou nohou šlapal geninovi na břicho. "Hezky jste to vymysleli. Ale nemyslíte, že ve třech by to byla větší sranda? Co ten blondáček? Neříkej, že se počůral a utek!" Přenesl váhu a hnědovlásek vykřikl.
V Suzume se málem znovu vzedmul ten obrovský svazující nával strachu. Na zatnutých pěstích bělaly klouby. Sensei tu už každou chvíli bude, řekla si v duchu. Vydrž ještě!
Pomalu se dala do vstávání. Musela Naotovi pomoci. Přeci se nezhroutí. Vždyť tenhle život si konec konců vybrala.
"Ale, ale, my chcem ještě bojovat? Sama proti mně? Nevim, jestli tě teď mam zmlátit za odvahu nebo za namyšlenost."
"Není sama!"
Zděšený vysoký chlapecký hlas tu nejspíš nikdo nečekal. Suzume ohromeně vzhlédla, nukenin se ohlédl a Naoto vyvalil oči.
Mezi stromy stál Satoya s taseným kunaiem. I z dálky se viditelně třásl, na tvářích měl zaschlé slzy. Bál se. Bál se jako nikdy. Jenže s vědomím, že kvůli němu někdo zemřel, žít nechtěl. Celá jeho bytost by jím pak opovrhovala.
"Vážně?" zkoušel ho bělovlasý. "Ty máš taky koule, jo?"
Chlapec se zamračil. "N-nebudeš vyhrožovat Suzume-chan. Nebudeš ani ubližovat Naotovi-kun!" křičel důrazně a vypadal, že omdlí.
Muž se uchechtl. A pak ještě jednou. A nakonec se rozesmál. Dětem v uších zazněl příjemný upřímný hlas.
"Vážně se mně děcka líbíte!" Bělovlasého zahalil bílý oblak, z něhož vykoukl usměvavý hnědovlasý mladík s rukama v kapsách.
"Yuujiro-sensei?!"
"Yuujiro-san," zaslechl mladík sladce zvolané jméno a poněkud prkenně se otočil. Pohledná sestřička, která měla dnes v nemocnici službu na příjmu, se ďábelsky usmívala a prohlížela si jej i jeho tým. "Nemůžu tomu uvěřit. Máte je teprv den a už vypadají jako přeživší války!"
"O-oi," dostal tik do oka. "To trochu přeháníte, ne? Jen jsem si je krapet proklepnul. Ne, Suzume, netvař se tak! Už jsem vám to vysvětlil, ne? Ten bělovlasej týpek měl vymyšlenej charakter! Já se tak vážně nechovám!"
"Takže netrháte lidem nohy?"
"Ne, vážně."
"Takže vás to ani nevzrušuje?"
"Hej, co je tohle za dotaz?"
"Jen čistě teoreticky."
"Ani čistě prakticky, hergot... Chtěl jsem jen vědět, jestli zdrhnete nebo ne. Docela jste mě překvapili. Čekal jsem, že za váma budu uklízet hromádky."
Hádku těch dvou přerušil Naotův povzdech. "Suzume, už senseie nech. Vlastně jsem rád, že tohle udělal."
"Já taky," přiznal Satoya. "I když jsem málem po druhý viděl svojí snídani a snad i večeři..."
"Vidíš?" přidal se mladík. "Jsou šťastný, že..."
"To jsme neře..."
"Ticho. Jsou šťastný, že jsem vás přezkoušel. Nechceš si v nich udělat vzor? Víš, jakej byl hlavní účel tohohle testu?"
Dívka se zamyslela a pomněnkami přejela Naota i Satoyu. Jejich úsměv ji rozhihňal.
"Vím. Teď vím, že se na ně můžu spolehnout."
"Správně!" zazubil se mladík, načež se zarazil. Upírala se na něj trojice dětských očí.
"A co na vás, sensei?"
"Oi..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama