Kapitola 2 | Čarodějčina pomsta

17. srpna 2016 v 21:13 | ichi
Lena se nervózně ošila a poposedla si. Miyaren si už po několikáté povzdychla a trpělivě sáhla po pramínku plavých vlasů, který jí při kamarádčině vrtění vypadl z ruky.
"Ještě že tě jen češu," pronesla žertovně rusovláska.
Vyšší dívka povytáhla jedno obočí. "Proč?"


"Protože kdybych ti stříhala řekněme ofinu, bylo by z tebe jednoočko. Mohla bys prosím ještě chvilku vydržet?"
"Mohla jsem si prostě sepnout vlasy, jako to dělám vždycky. Copak je na tom něco špatného?" zabručela. Lena se o své vlasy samozřejmě starala a pravidelně jim zastřihávala konečky. Ani cestování po světě jí v péči nezabránilo. Přesto dávala přednost rychlejšímu účesu, který vyžadoval jen pár minut práce.
"Mně se to líbí," utěšovala ji Miyaren, "ale říkala jsem, že tentokrát by ti na veselce slušely vlasy rozpuštěné."
"Tak co mi s tou hlavou tedy provádíš?"
"Vlním ti je a zařizuji, aby ti nelítaly kolo hlavy. To není jen tak, víš?"
"Moje zadnice už to stihla pochopit," zamrmlala a Miyaren se zahihňala.
Obě dívky se hezky vystrojily. Rusovláska si navlékla žlutou květovanou sukni a živůtek, pod nímž svítila bílá, čerstvě vypraná rozhalenka s holými rameny. Vlasy měla volně rozpuštěné.
Leně půjčila jasně modrou volánkovou sukni a světlou rozhalenku, zapínající se na prsou na několik knoflíčků. Dívčin úzký pas zvýraznil hnědý široký pásek.
Miyaren se na přeběhnutí do hostince navlékla do kožíšku po Sonině matce a Lena si vzala svůj teplý cestovní plášť.
V hospodě musely svršky spěšně odhodit, protože v té době byl šenk celý plný a vydýchaný. U jednoho ze stolů seděl Kiren a rozhlížel se. Když jeho pohled spočinul na příchozích dívkách, usmál se a vydal se k nim. Po jeho boku kráčel podobně starý, černovlasý mladík.
"Zdravím, Leno, Miyaren. Vážně vám to sluší," polichotil jim a pokynul rukou ke svému společníkovi. Plavovláska si všimla, že po něm její kamarádka nesměle pokukuje.
"Tohle je můj kamarád Petr. Petře, tohle je Miyarenina kamarádka a moje dnešní taneční partnerka Lena."
Petr se neškodně usmál a kývl hlavou. Pak se obrátil na rusovlásku. "Miyaren, rád bych si s tebou zatančil. Nebo tu na tebe už někdo čeká?"
Dívka se zarděla a spojila ruce za zády. "Ne, nečeká. Doufala jsem, že tu někoho najdu," pípla a očkem vyhledala Lenu.
Vyšší dívka pohled zachytila a přečetla v něm prosbu o pomoc. Mírně se usmála, aby dala najevo souhlas.
Miyaren se očistně nadechla. "Ráda nabídku přijmu."
Lena sledovala odcházející kamarádku, dokud její pozornost nezískal Kiren. Hudba spustila a mladík jí nabízel rámě.
Parket byl ze začátku celkem prázdný, což Leně vyhovovalo. Tančila naposledy před několika lety a to jen se Soňou, která ji učila. Během cest s Redarem se na tanec moc času nenašlo. Vlastně žádný. Uměla tančit akorát s dýkami.
"Promiň," kousla se po několikáté do rtu.
Kiren skryl další bolestivý úšklebek a pokusil se o úsměv. "Mělas říct, že neumíš tančit. Dal bych ti pár lekcí předem."
Lena se začervenala. "Chtěla jsem říct Redarovi, jenže ten je od včerejška silně indisponován."
Zasmál se. "Umíš krásně říct, že se někdo zlil do němoty."
Probodla jej pohledem. "Redar není žádný opilec. Jen se občas rád napije. Znám ho jako své boty."
"Promiň, promiň," omlouval se, "netušil jsem, že se tě to tak dotkne. Redar je pro tebe tak důležitý?"
"Bratr mého otce," zalhala bez mrknutí.
"Ach, aha." Rozhodl se nevyzvídat dál a změnit téma. Už si všiml, že plavovláska nemá ráda, když se jí někdo rýpe v soukromí. "Víš, je tu něco, o čem jsem si s tebou chtěl promluvit."
Povytáhla obočí a dupla mu na nohu. "Eh, promiň. O čem?"
"V pořádku. Přestávám to cítit. O Bílé jízdě."
"Proč bys chtěl mluvit o Bílé jízdě?" nechápala.
"Pojď někam jinam."
Vyvedl ji ven na vzduch. Kiren si oblékl kabát, Lena plášť. Rozhodli se projít se po vsi.
"Zajímalo by mě, proč tu Bílá jízda je…"
"Chtějí si odpočinout, to přeci říkali," odvětila dívka.
"A co když ne? Co když je tu nějaký… však víš…" Zahýbal rty.
Vyčetla z nich slovo "čaroděj" a zamračila se. "Proč si to myslíš?"
"Jsou tu další den a nevypadají, že by odjeli."
"I Bílá jízda si musí občas odpočinout…"
"Mám podezření."
Málem sebou trhla, ale uhlídala se. Musela, jinak by mohla vzbudit nechtěnou pozornost. Kiren očividně velmi rád strkal nos úplně všude. "Máš?"
"Nerad to říkám takhle, ale chci se přesvědčit o opaku. A ty mi to můžeš dokázat, protože… protože ji znáš déle než já."
Mlčela.
"Jde o Miyaren."
"Miyaren?" zopakovala nevěřícně. Jako někdo, kdo slyší naprostou hloupost a nevěří vlastním uším. "Proč zrovna ona?"
Rysy v jeho obličeji povolily. "Tišeji. Jsem rád za tvou reakci. Nejspíš jsem se unáhlil. Přesto… vypadalo to tak…"
"Co tak vypadalo?"
Mladík se nenápadně rozhlédl. "Všiml něčeho divného. Stalo se to před dvěma lety. Byli jsme na borůvkách a bylo nás víc. Děti a mládež z vesnice. Miyaren se náhle vzdálila z dohledu. Nevracela se příliš dlouho na to, aby si jen odskočila. Přepadla mě starost a upřímně i zvědavost. Neškleb se tak, nemyslel jsem na nic chlípného. Našel jsem ji, jak se skláněla k srnce. To zvíře se jí vůbec nebálo. Na mou duši, jedlo jí z ruky. Zdálo se, že byla kulhavá. Miyaren jí nožku pohladila a vysoká se náhle hýbala jako by nic."
Lenin podmračený a nechápavý výraz se nezměnil. "Nemohl ses splést?"
Pokrčil rameny. "Mohl. Nevyznám se ve zvířatech natolik, abych věděl jisto jistě, že byla srnka kulhavá. Jen měla divně skroucenou nožku. To ale nemění nic na tom, že takhle plachá bytost se k člověku vůbec přiblížila."
Dívka zavrtěla hlavou. "Musela to být náhoda. Miyaren znám už hodně dlouho. Ona není ta, za kterou ji máš."
"Promiň. Netušila jsem, že by mě při tom mohl někdo vidět," pípla Miyaren s rukama v klíně.
"Mně se neomlouvej," pronesla Lena nazlobeně. "Tvůj život je v ohrožení," ztišila hlas. "Miyaren, uvědomuješ si, z čeho tě Kiren podezírá? Jak si mohla takhle polevit? Copak si nevzpomínáš, co ti udělali? O cos přišla?!"
"Leno, tiše prosím. Někdo nás uslyší," naléhala tiše rusovláska.
"Pořád šeptám," odsekla plavovláska.
Mladší dívka se zatvářila zkroušeně a lehce se chvěla. Její kamarádka si povzdychla, klekla si k ní a položila jí dlaně na kolena. Věděla, že Miyaren prostě příliš miluje přírodu. Ona opravdu byla čarodějka a pocházela z vesnice jménem Smrčná, která vznikla v lese. Její obyvatelé, ať už čarodějové nebo obyčejní lidé, se věnovali léčitelství. I Smrčná byla zdemolována a vypálena jako Lenina rodná ves Poříčí.
"Prostě v klidu vyčkáme, dokud Jízda neodjede. Budeme tiše a budeme nenápadné. Nic se ti nestane. Nepřijdou na tebe. Ochráním tě, dobrá?"
Odpověď nedostala.
Díky přítomnosti Bílé jízdy se trhovci rozhodli zůstat déle, neboť se ukázalo, že mají skvělé zisky. Lena byla jako na trní, ačkoliv se jí dařilo dobře přetvařovat. Prvotní šok již opadl.
Včera, ještě než usnula, svěřila se Redarovi se vším, co ten den zjistila. Muž se mračil a mnul si kořen nosu, snažil se něco vymyslet. Nakonec se však shodli, že náhlý odjezd by vypadal podezřele. Problém byl Kiren. Redar se bál, že by se o svém podezření mohl zmínit Jízdě. Bílí mohli být neřády, jakými chtěli, ale mozek jim nechyběl. Navíc po takovéto výpovědi by mohli chtít podezřelou prohlédnout na vlastní oči. A oni vždy našli způsob, jak čaroděje donutit použít magii.
"Tenhle by ti slušel."
Lena sebou trhla a oříšky se obrátily na Miyaren. Usmívala se velmi zdrženlivě a podávala jí hnědý šátek s bílým listnatým vzorem. Prohlédla si jej a vrátila se k dívčině modrým očím. Určitě by ji potěšilo, kdyby si jej vyzkoušela. Sundala si šálu a vyměnila ji za rusovlásčin výběr. Odraz v okně jí pomohl se ohodnotit. "Máš pravdu. Vypadá hezky," přiznala.
"Tak si ho nech. Je tvůj."
Plavovláska zamrkala. "Miyo, je drahý."
Dívka spojila ruce za zády a tentokrát se srdečně usmála. "Ale sluší ti. A… také jsem chtěla, abys měla něco ode mě."
"Díky…"
"Pro pána krále, zastavte ho někdo!"
Dívky se otočily za hrozným rámusem. Uličkou mezi stánky se hnal divočák a srážel veškeré věci, na něž narazil. Lena naprosto nechápala, jak se sem zvíře dostalo. Navíc se chovalo naprosto nepřirozeně. Spěšně se rozhlédla a zbledla. Kousek za nimi postávala skupinka dětí, která ztuhla strachy. Dívka se rychle sehnula a sáhla do holínky. Kdyby prase zasáhla vrhacím nožem, mohla snížit škody. Nevrhla.
Před štětináče předstoupila Miyaren a mračila se na něj. Plavovlásce se zúžily zorničky. Věděla, že bude dívka čarovat.
Prase překážku z počátku příliš nebralo v potaz, řítíc se nezastavitelně vpřed. A náhle zpomalilo, načež se zastavilo úplně. Lena by přísahala, že oči zvířete přestaly rudě zářit. Bylo ovládáno a Miyaren z něj kouzlo sejmula.
Syknul kov o kůži. "Zůstaň stát, ty čarodějnice!" zařval velitel Bílé jízdy hrdelním hlasem. Výkřik spustil všeobecný humbuk. Lidé začali zděšeně ječet a pobíhat jako splašení.
Miyaren se probudila ze svého transu a couvla o krok zpět. Jako by si teprve teď uvědomila, co se stalo. "Leno, pro všechno na světě, co jsem to udělala?!"
Plavovláska odpověděla velmi peprnou nadávkou patřící nastalé situaci a přiskočila před kamarádku právě v čas, aby zachytila letící dýku za jílec. Obratem ji hodila vstříc svému majiteli a otočila se. "Neptej se tak hloupě a dej mi ruku. Musíme odsud vypadnout!"
Nečekala a popadla Miyaren za zápěstí. Proplétaly se zděšeným davem. Několik rádoby hrdinů se jim postavilo do cesty, snažíce se pomoci Jízdě. Lena nechápala, čemu se ještě diví. Už mnohokrát viděla, že lidé, jež považovala za milé a přátelské, se projevili jako bezpáteřní odporní supi. Proto nešetřila kouzly a čistila cestu od spodiny. Občas si zkracovala trasu přes pulty různých stánků a kamarádku stále vláčela za sebou. Měla jasný cíl.
"Jsou dvě, veliteli!" ozývalo se za nimi.
"Nepovídej! Přestaň žvanit a čum, kam běží. Snaží se dostat ke koním, bosorky! Co zíráš? Nadběhni jim, ať neutečou!"
Lena znovu nevybíravě zaklela a rozhlédla se. Muži se k nim blížili, ale zmatený a vyděšený dav jim blokoval cestu. Tohle určitě stihnou!
Hnědák zafrkal a zvědavě si zadýchané čarodějky prohlédl, aniž by přestal přežvykovat udidlo. Byl osedlán a otěže byly volně hozené na sloupu. Plavovláska se uklidnila vlastním tvrzením, že kůň je patrně rozený kliďas, sebrala otěže a vložila nohu do třmenu. Domněnka se potvrdila a tak pomohla vzhůru i Miyaren. "Drž se pevně!" vykřikla a pobídla valacha patou do slabin.
Kůň se rozeběhl vstříc lesu, až za ním odletovaly kusy sněhu. Kliďas a rychlík, napadlo ji. Zatím bylo štěstí na jejich straně.
Z vesnice k nim dále doléhaly výkřiky a zanedlouho zaslechly dunění kopyt. Měly sice náskok, jenže Jízda se vybavovala zbraněmi různého druhu. Mezi ně patřily i střelné.
Lena se nepatrně ohlédla a zamračila se. Vojáci se přibližovali a jeden z nich opravdu vytahoval kuši. Věděla, že z dostřelu neujede včas, ani kdyby hnědáka uštvala. Musela vymyslet něco jiného a nápad přišel náhle. Napřáhla ruku za sebe, vztyčila ukazovák a po očku zamířila.
"Čáry na nás neplatí!" zasmál se muž s kuší.
"Já vím," odvětila pevným hlasem spíše k sobě. Ozvalo se hlasité zapraskání. Na jedoucí skupinu se zřítila větev, která střelce shodila na zem. Šipka dívky těsně minula a ony mohly pokračovat.
"Neraduj se, Miyaren. Máme jen pár minut náskok."
"Jak jim utečeme?" chtěla vědět rusovláska. Srdce měla až v krku a mluvila pisklavým hláskem.
"Až budu vědět, budeš první, komu to řeknu, věř mi!"
"Leno, oni nás doženou!"
"Drž se pevně a přestaň vyvádět. Do prdele!"
Muž s kuší se již nezvedl, pronásledovali už jen tři bojovníci. Kam zmizeli ti dva? Bylo jich přeci šest! S žaludkem na vodě projela očima okolí a vyvalila oči. Lesem se ozvala další nadávka.
Nemohla to mít koni za zlé. Když se na něj vyřítili dva ozbrojenci, každý z jedné strany, polekal se. Hlasitě zaržál a postavil se na zadní, čímž shodil Miyaren. Dívka vykřikla a s heknutím dopadla do bláta se sněhem. Lena se udržela na hřbetě a v následujících chvilkách litovala, že nespadla také. Zvíře se zřítilo na bok a chladný vzduch prosytil zvířecí řev smíšený s lidským.
Plavovlásce vyhrkly slzy. Její levá noha byla bolestivě sevřená mezi zemí a šesti metráky živé, zmítající se váhy. Každý sebemenší pohyb jí ještě přitěžoval, což koně očividně nezajímalo.
"Dneska máme fakt štěstí. Dostali jsme tip na jednu čarodějnici a chytnem dvě?" slezl z koně jeden muž mezitím, co ostatní dojeli a obklíčili svojí kořist.
Velitel Jízdy seskočil ze sedla. "Která to byla, co Torara shodila? Ta větev mu vypíchla oko a zpřerážela ruku."
"Ta pod koněm, pane. Koukej, jak se jí koulej slzy. Bolí to, co, ty děvko? Ještě ti vyrvu oko a budem vyrovnaný!" Holohlavý voják vytáhl z holínky dýku a vyrazil k Leně. Cestu mu zastoupila menší dívka.
"Nesahejte na ni," pravila rozechvěle, držíc se za rameno.
"Miyaren," zaúpěla Lena a pokusila se zvednout, "ne…"
Scéna muže upřímně rozesmála. Holohlavec se ještě během chrochtavého chechtání napřáhl a vrazil pěstí rusovlásce do břicha.
Dívka vykřikla, sesypala se na všechny čtyři a zakašlala. Před očima se jí zamlžilo a uší se zmocnilo zvonění. Přesto vzhlédla a probodla vojáka nenávistným pohledem. Muži se znovu rozchechtali.
Lena je hněvivě sledovala. Kůň se přestal hýbat, jeho duše opustila tento svět. Kéž by i ty dvě čekal podobný osud. Jenže jejich smrt ještě neměla přijít. Ne. Bude kráčet hlasitě a pomalu. Přinese bolest a ponížení. Teprve teď přijdou doopravdy o všechno.
Velitel stráží zvedl bezvládnou Miyaren pod krkem a přirazil ji ke stromu, mezitím co plešoun vykročil k Leně. Čarodějka napřáhla ruku za sebe ke zvířeti, připravena jej odstrčit kouzlem. Nic se nestalo.
"Jakto…," utrousila překvapeně.
Plešoun, ačkoliv nemusel, mile rád odpověděl. "Nejde to, co? Ta nožka tě musí ukrutně bolet, když sis ani nevšimla tý šipky v rameni."
Zmateně si uvědomila, že kromě dolní končetiny ji bolí rameno. Přes roušku adrenalinu se zkrátka všechna bolest nedostala.
"Byla pomazaná jedem, kterej znemožňuje zasaženýmu čarovat. Takový vymoženosti my máme. A teď to oko." Popadl dívku za vlasy a přizvedl si ji k sobě.
Lena potlačila bolestivý výkřik a vycenila na muže zuby. Nechtěla mu dopřát pohledu na zlomenou a vystrašenou kořist.
"Určitě by tě zajímalo, kdo tu tvojí kamarádku udal, co? Budu tak hodnej a povím ti to. Ten tvůj Kiren, se kterým jsi včera poskakovala na veselce a se kterým si pak večer zmizela. Přesně ten, to je překvápko, co?"
Nenechal ji přebrat si informaci, pustil ji a napřáhl nohu. Nekopl však. Znovu si klekl, znovu ji chytil za vlasy a znovu ji přizvedl. "Co to dělám? Přece tě nepřipravím o vědomí. Chtěl jsem, aby sis užila, až se ti budu šťourat nožem v očním důlku. Ale ještě před tím bych se ti rád svěřil, že jsme pěkně dlouho nešukali."
Miyaren celou dobu nenávistně, ale také vyděšeně, hleděla na velitele stráží, který jí nevěnoval moc pozornosti. Ani nemusel. Jeho stisk okolo krku byl pevný a dívka byla zesláblá. Mohla jen stát a čekat na rozsudek.
A pak zaslechla onu větu. Trhla pohledem k plešounovi. Chystal se udělat něco odporného. Přeříznul Leně pásky držící kazajku a chystal se zlikvidovat košili.
Nenávist náhle přebila veškerý strach. Rusovlásčiny zornice se zúžily do teček. Po těle se jí rozlil temný pocit, který jí vehnal slzy hněvu do očí. Kořínky vlasů se naježily, kůže zlovolně pochladla. Ruce mravenčily, dech se zrychlil stejně jako tep, který cítila až ve spáncích.
Tohle nedovolí. Zabije ho, zničí ho. Bude škemrat o milost. Rozčtvrtí ho, utrhne mu končetiny a začne tou mezi nohama. Vytrhá mu nehty, vlasy, jeden po druhém. Všem tady. Všechny zabije. Pro Lenu, pro svou vesnici. Pro všechny umučené čaroděje. Nenáviděla je!
Velitel sebou trhl a otočil se k malé dívce. Vyvalil oči a zakašlal. Z úst mu tekla krev! Shlédl a hekl. Jeho bílý amulet byl zničený, rozsypaný na zemi.
A pak? Pak byla už jen bolest. Mnoho bolesti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama