Kapitola 1 | Deník Vrabce

17. srpna 2016 v 21:21 | ichi
"To snad není pravda! Poslední den, má odmaturováno a stejně chrní na mojí hodině!" Hlasité nadávání se rozlehlo třídou spolu s klepnutím.
Suzume, zrzavá absolventka ninja akademie v Konohagakure, se s výkřikem vytrhla ze snu a polekaně se narovnala. Ve třídě zbyla sama. Zmateně si pohladila hlavu na místě, kde jí jistě rostla boule, a otočila se. Malý postarší učitel držel v ruce tlustou knihu a netvářil se příliš spokojeně. Zřejmě čekal vysvětlení. Ona také jedno chtěla.
"Eh, kde jsou všichni?" zamrkala a hned dotazu zalitovala. Usnula a neprobudilo ji ani zvonění. Ani Satoya. To mu spočítá.
"Kde by tak mohli být?" přemýšlel mužík a hraně si probíral šedivé vousy na bradě. "Už vím!" vyhrkl náhle. "Jsou doma, protože už dávno zvonilo!"


Suzume mu zůstala zpříma hledět do očí, což jí nečinilo žádný problém, protože mužík byl prostě prťavý.
"Každopádně," oznámil s úlisnou spokojeností, zvedl nos vzhůru a zavřel oči. "Týmy byly rozřazeny a mě ani nenapadne ti povědět, ve kterém jsi. Mělas dávat pozor a ne spát. Spát můžeš doma. Navíc se mi líbí představa, jak běháš kolečka po Konoze v naději, že snad najdeš někoho ze třídy. Taky se budeš jednou snažit. To bude skvělé."
"Tak si to užijte."
Učitel se překvapeně rozhlédl, jelikož dívčino doporučení rozhodně nepřišlo z lavice před ním. Místnost zela prázdnotou, jediný průvan, přicházející z otevřeného okna, dělal muži společnost. Otevřené okno.
"Ty malá!"
Suzume dopadla do dřepu, ze kterého přešla do běhu. Bylo velmi výhodné mít třídu v přízemí. Vesele se zazubila a zabočila k bráně z areálu školy. Očividně nespala tak dlouho, stále ji nezavřeli.
Zastavila se teprve o několik ulic dál, kde se konečně vydýchala. Ostražitě se otočila, hledajíc stíhajícího naštvaného trpaslíka, a když nikoho takového nespařila, uvolněně vydechla a zahihňala se. Natřela mu to solidně, jen jí bylo líto, že neviděla jeho výraz. Musel být k nezaplacení. Ostatně jako vždycky.
Zrzka, a ani většina lidí z její třídy, neměla mužíka ráda. Choval se nadřazeně, zesměšňoval děti, kterým něco nešlo, a neuměl pořádně nic naučit. Po dvou letech, kdy se smířili s faktem, že jim učitele nevymění, se zrzka rozhodla, že jeho hodiny vesměs prospí. Avšak, jejím školním dnům byl počínaje dneškem konec. Úspěšně odmaturovala a stala se geninem. Vše bylo dokonalé. Až na jedno.
Pořád ještě musela najít svůj tým.
Z jejích modrých oček se malinko vytratil lesk. Nerada pobíhala přeplněnými ulicemi a hledání jí připadalo jako nudná otrava. Svěsila ramena a povzdychla si. 'Tohle bude dlouhej den…'
"Suzume-cháán!"
Dívka se zarazila. Hlas poznávala až moc dobře a popravdě řečeno, zrovna jeho majitele podvědomě hledala. Otočila se a napjala, protože hrozilo, že do ní vrazí blonďaté pometlo jménem Satoya, které zastavilo pár centimetrů od ní.
"Ahoj, Suzume-chan!" vyhrknul znovu nadšeně. "Celou dobu jsem tě hledal!"
Dostala tik do oka. "Ach, výborně," zavrčela, "víš, žes mě vůbec hledat nemusel?" dotázala se a její obličej připomínal ticho před bouří, jež se následně změnilo v hotovou vichřici. "Mohls na mě prostě počkat před akademií, když už se ti nechtělo mě budit!"
Satoya se o dobré dva kroky stáhl a zvedl dlaně před sebe ve stavbě pomyslné zdi. "P-promiň, ale sensei řekl, ať tě nebudím, že potřebuješ spát. Věřila bys, že je to nakonec dobrák?"
Chlapcova zmatená teorie zabránila v dalším výbuchu a naštvanost nahradila bezradným svěšením ramen. Nemusela na něj křičet. Přeci jen, spala z vlastní iniciativy.
"Ani trochu, Satoyo," vysvětlila s povzdechem. "To byla ironie."
Blonďáček zamrkal. "Takže on tě nechtěl nechat vyspat?"
"Chtěl," pokrčila rameny, "ale určitě ne proto, abych se vyspala. A zrovna dneska si to vyčítám. Netuším, kdo je se mnou v týmu," oznámila zkrachovale.
"Já," odpověděl okamžitě a usmál se jako sluníčko. "Není to super?"
"Ty?" podivila se. "Počkej, tys dal maturitu?"
Chlapcovo nadšení částečně opadlo. "Jsi zlá," zafrfňal.
V Suzume hrklo. "Eeh, promiň Satoyo, já to tak nemyslela!" dušovala se, chystajíc se omyl nějak zamluvit. "Každopádně! Jdem najít zbytek týmu?" Začala se velmi rychle otáčet všude možně a předvádět, že hledá.
Blonďák se tiše zahihňal, sleduje dívku. Byla jeho dobrou kamarádkou a on byl rád, že se dostali do stejného týmu. "Maeda Naoto," oznámil, čímž si znovu vysloužil zrzčinu pozornost.
"Naoto?" zopakovala a zamrkala. "To je ten brejlatej podivín, co s sebou vždycky tahá to divný jídlo?"
"Zdravá strava."
Oba dva kamarádi sebou trhli a strojově udělali čelem vzad. Vysoký hnědovlasý chlapec si povzdychl a popondal brýle na nose. "Tak jím zdravě. Jestli vám to vadí, máte problém. Byl jsem přiřazen do stejného týmu."
První se probrala dívka. "O-omlouvám se, nechtěla jsem, aby to vyznělo ošklivě. Já proti tobě vůbec nic nemám. Hehe, vlastně tě ani neznám. Opravdu jsi chodil s náma do třídy?" Kousla se do rtu. Ani ne před minutou udělala stejnou věc.
Naoto svěsil hlavu. "Opravdu přemýšlíš dřív, než něco řekneš?"
"Promiň…"
"Neber si to osobně, ona je prostě taková," vložil se do řeči Satoya, který konečně procitl z dosavadního šoku.
Suzume po něm loupla pohledem. "To bolelo."
"Jó, pravda někdy bolí," ozvalo se od Naota a zrzka k němu trhla hlavou.
Satoya v její tváři zpozoroval výraz, který nepatřil k nejbezpečnějším, a raději se mezi ně znovu vložil. "Teď, když už jsme všichni, tak bychom mohli hledat senseie," navrhl s úsměvem.
Naoto povytáhl obočí. Pozitivní energie z toho blonďáka jen sálala. I na tu zrzku měla očividně vliv, protože se narovnala a usmála.
"Máš pravdu," řekla a otočila se na hnědovláska. "Takže, soutěžní otázka. Jak se ten náš sensei vůbec jmenuje? Já to bohužel nevím, protože…"
"Jsi spala, my víme," doplnil ji Naoto a založil si ruce na prsou. "Jmenuje se Matsumoto Yuujiro, je docela vysoký a vypadá dost mladě. Hnědé krátké vlasy, vypadal zvědavě."
Suzume zamrkala. "Tys ho potkal?"
"Pálí ti to," řekl, čímž si vysloužil dívčin zamračený pohled. Začínalo ho bavit popichovat ji. "Zatím co ty jsi spala a Satoya vyběhl ze třídy se slovy 'prááááázdninýýýý'…, prošel jsem branou a narazil na něj. Působil trochu zmateně, nejspíš tu byl nový…"
"Ááá!" ulevila si dívka. Naoto povytáhl obočí a Satoya se lekl. "Znova ta otázka. Proč jste mě nevzbudili? Mohli jsme už trénovat," zaúpěla. Zdálo se, že dneska bylo všechno její chyba. Aspoň ji mohli jako týmoví kolegové pomoci, no ne?
"Kdybys mě nechala domluvit," povzdychl si hnědovlásek, "tak bych ti ještě řekl, že se omlouval, že potřebuje ještě něco zařídit a že se ve čtyři hodiny sejdeme na hlavách hokage."
"Ach, aha," pravila inteligentně.
Satoya pokýval hlavou. "Je za pět čtyři," oznámil docela v klidu.
Reakce byla dvojhlasná: "COŽE?!"
Hnědovlasý mladík otevřel oči, do kterých ho hned uhodilo odpolední světlo. Nevrle zamrmlal a zastínil slunce zvednutou paží.
Musel usnout během čekání na své studenty. Věc, kterou měl zařídit, překvapivě netrvala tak dlouho, jak očekával, a on se na smluvené místo dostal s půl hodinovým předstihem. Kromě toho šli určitě pozdě.
Zamrkal. Celým tělem cítil podivné dunění přicházející z půdy pod ním, které zesilovalo a přibližovalo se. Překvapeně se posadil a rozhlédl se. Zanedlouho uslyšel i oddechování a občas nějaké hlasy. Dětské hlasy.
Yuujiro si povzdychl a vstal ze země, přičemž si oprášil kalhoty. Na stezce vedoucí na monument se objevily tři postavičky následované oblakem prachu zvířeného po cestě. Dva chlapci a jedna dívka se hnali vzhůru, jako by je pronásledoval medvěd.
Mladík si zastínil oči a druhou rukou zamával. "Jdete pozdě!" zahulákal. "Teda jestli jste tým třináct."
První doběhl hnědovlasý brejloun a skoro na stejně s ním malá zrzka. Teprve za nějakou chvilku se u nich zastavil i blonďatý klouček. Všichni tři vypadali, že před návštěvou monumentu oběhli vesnici pětkrát tam a zpět.
"Ta cesta sem nahoru vás nějak zřídila," prohlásil Yuujiro a dal ruce v bok, prohlížeje si své zadýchané žactvo. "Myslel jsem, že maturanti by měli bejt nejlepší z nejlepších," rýpnul si. Docela jej zajímalo, co v děckách je.
Suzume vyskočila na čele žilka. "Co jste to řek?! Jasně, že jsme nejlepší z…!" Dívka se narovnala, chtíc se podívat, kdo ji to považuje za slabou, a zarazila se. Jejich sensei byl vážně fešák. Vysoký, hnědé, ležérně rozcuchané vlasy, fialkové oči… Jak nějaký model z časopisu.
Satoya se narovnal a nepatrně se schoval za Naota. "N-nejsme tak špatní," pípnul, "nemůžete říkat něco takového, když nás neznáte…"
Naoto, stoje mezi blonďákem a zrzkou, si povzdychl, oba chytil za krkem a tlakem je donutil se lehce uklonit. Sám je následoval. "Omlouvám se, sensei, za jejich chování a taky za naši nedochvilnost. Naneštěstí se přihodilo pár událostí, které nám nedovolily dostavit se včas."
Yuujiro povytáhl obočí. "Klid, klid," zamával před sebou dlaněmi, "nemusíte bejt tak přeslušnělý, mně je to ve výsledku jedno. Dneska jsem s váma stejně nechtěl trénovat."
Trojice se zarazila.
"Nechtěl trénovat?" zopakovala Suzume. "A co jste teda s náma chtěl dělat?"
Hnědovlásek dal jednu ruku v bok a druhou si podepřel bradu v zamyšleném gestu. "Abych řekl pravdu, ještě netuším. Jste můj první tým. Co třeba, kdybychom se vzájemně představili?" Hlavou pokynul k lavičce, ke které přešli, a děti se usadily. Yuujiro zůstal stát před nimi. "Tak povídejte."
Genini si vyměnili pohledy a Suzume pokrčila rameny. "Mohl byste začít? Nevíme, co říkat…"
Yuujiro si povzdychl. "Jméno, věk, koníčky, co já vím. Co vám přijde na jazyk."
"Začněte."
"Tak fajn. Jsem Matsumoto Yuujiro, jounin Skrytý listový…"
Okolím se rozlehlo takové ticho, že byl slyšet i vítr. Suzume napjatě čekala, jenže pokračování stále nepřicházelo. "To je jako všechno?!" vyhrkla se zatnutou pěstí. "To jste nám toho moc neřek!"
Mladík si založil ruce na prsou a tajemně se pousmál. "Takže kdo dál?"
"Já," přihlásil se chlapec a popondal si brýle na nose.
"Povídej."
"Jsem Maeda Naoto, těší mě…" oznámil.
"Vše?" povytáhl Yuujiro obočí.
"Ano, víc mi toho na jazyk nepřišlo."
Zrzka se tiše zahihňala do dlaně a kouzelně se na jounina usmála. "Tachibana Suzume, jméno mé," prohlásila nevinně, čímž skončila.
Satoya hlasitě polkl a pokýval hlavou. "J-já Ishikawa Satoya!" vyhrknul nebojácně a nenápadně loupnul očkem po Yuujirovi, jestli se nezlobí za takové suché představení. Hnědovlásek však vypadal zaujatě.
"Máte pravdu," prohlásil po krátké odmlce jounin. "Nejste tak špatný."
Z trojice spadlo napětí. Pošťuchovat neznámého člověka se mnohdy nevyplácelo, ale tenhle vše očividně bral s nadhledem.
Yuujirovi zacukal koutek, načež vyprsknul, čímž si od geninů vysloužil nechápavý pohled. "Hej, děcka, ale vy se mně vážně líbíte," oznámil a dal ruce v bok. "Jestli toho víc říct nechcete, nevadí. Větší zábava je shánět informace za běhu, ne? Je nuda, když vám je jen tak vykecaj. Takže končíme s tlacháním." Významně je přejel fialkovýma očima. "Zejtra se sejdem tak v šest ráno na vnějším cvičišti."
Suzume zamrkala. "Vnější cvičiště? Vždyť je mimo Konohu. Tam nás samotné nepustí."
"Na to jsem už myslel," uklidnil ji jounin. "Zítřejší hlídka o vás ví, řek jsem jim, že tam jdete na mojí zodpovědnost."
Naoto povytáhl obočí.
"Ale sensei," ozval se Satoya, "proč na nás nepočkáte u brány?"
"Jednoduchý. Chci si ozkoušet, jak budete bloudit. Budu vám stopovat čas, fajn?" zazubil se na blonďáka.
"A-ano, pane…"
"Co je to za výraz, Satoyo?" obořila se na chlapce zrzka. "Musíš víc zapáleně! Takhle to vypadá, že nechceš hledat!"
"Ale já opravdu nechci hledat…"
"Neuvěřitelný," povzdychl si Naoto. "Vy nevíte, kde to cvičiště je? Co jste dělali při hodině?"
"A-asi jsem si kreslil," přiznal Satoya.
"Je možný, že jsem spala," zamyslela se Suzume s ukazovákem na rtech.
Brýlatý genin dostal tik do oka. "Poslouchej…!"
"Ááá!"
Zrzka s hnědovláskem nadskočili a otočili se na blonďáka. Tvářil se zděšeně a prstem kamsi ukazoval. "Co blbneš?!" vyhrkli dvojhlasně.
"J-je pryč!" odvětil vyjeveně blonďák.
Dvojice se překvapeně otočila a zamrkala. Yuujiro zmizel.
Druhého dne se genini sešli před bránou vesnice. Březnové počasí začínalo pomalu hřát, nad obzorem vykukovaly první paprsky slunce.
Naoto je dovedl na domluvené cvičiště, jež bylo vlastně část lesa, které vévodila jedna právě rozkvetlá sakura, jejíž lístky se s každým poryvem větru snášely na zem jako růžový voňavý sníh.
Suzume se usadila na zem a vyhlédla si okvětní lístek, kterému do cesty nastavila dlaň.
"Jaro je super, že jo?" obrátila se na týmové kolegy.
"Je!" vyhrknul zvesela Satoya a zasadil si květ do vlasů. "Jak vypadám?"
"Jako šašek," povzdychl si Naoto. "Kytky si dávaj do vlasů holky. A vůbec, nechte toho oba. Za chvilku přijde Yuujiro-sensei."
"To je fakt," potvrdila zrzka a vyhledala kvítek, který si zastrčila za ucho.
Satoya se začervenal.
Hnědovlásek si popondal brýle na nose a ušklíbnul se, chystajíc se zase provokovat.
Suzume tyhle výrazy začínala rozeznávat a na čele jí naskočila žilka. "Oi! Opovaž se říct, že nejsem hol…!"
"Pšt!"
Suzume se Satoyou polekaně pohlédli na Naota, který přerušil jejich rozhovor. Dívka se zamračila. "Co se děje?" zašeptala.
Naoto naznačil dlaní, aby zůstala na místě a přestala mluvit. Sám zíral kamsi stranou.
Zrzka okamžitě pochopila a začala se rozhlížet také. Sem tam nepřirozeně zašustěly lístky. Ucítila lehké mravenčení v břiše. Měla pocit, jakoby na ni každou chvíli měla vyletět salva shurikenů.
Satoya, pozoruje své nové kolegy, se roztřásl. Tvářili se tak obezřetně a oběma se očima míhaly záchvěvy strachu. "C-co se děje?" zopakoval chlapec přiškrceně.
Okolní vzduch se začal zhušťovat. Nastalé ticho nevěstilo nic dobrého.
Než Suzume stihla cokoliv říct, srazil ji Naoto i se Satoyou k zemi a nad nimi proletělo několik házecích hvězdic. Brýlatý chlapec nelenil a hned se zase zvednul, aby nebránil svým dvěma kolegům v pohybu. Ti se okamžitě postavili na nohy.
"C-co to bylo?" vypadlo ze Suzume přiškrceně.
Naoto se zamračil. "To do háje fakt nevím," odpověděl napůl polekaně a napůl naštvaně, zatím co se divoce rozhlížel. "Zády k sobě!" zavelel hlasitě.
Oba ho trhaně poslechli, jenže už tehdy bylo pozdě. Za jejich zády se ozval tlumený, do žaludku vrývající se smích. Všichni tři se prudce otočili. Víc nestihli.
Mrštný Naoto ještě stihl uskočit, Suzume a Satoya dostali ránu tyčí, která je odhodila vzad.
'Kdo to u všech kage je?' proběhlo dívce hlavou, když se sbírala ze země. Pro odpověď vzhlédla. Spatřila vysokého muže s delšími rozevlátými bílými vlasy v dlouhém černém plášti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama